Koketování s akvarelem/ Flirting With Watercolor Art

 Největším objevem letošního léta  pro mně byla skutečnost, že vodové barvy lze mezi sebou míchat.  Když jsem to poprvé viděla v jednom z videí Shaydy Campbell (podle, kterých se teď učím malovat), zůstala jsem na to jen nevěřícně zírat. To bylo ještě na začátku srpna. Tehdy jsem si v podnikové prodejně KOH-I-NOOR koupila sadu čtyř kulatých štětců a do starého akvarelového bloku, který jsem našla doma v krabici se zbytky výtvarných potřeb, jsem nakreslila pár růžiček, pivoněk a dalších neidentifikovatelných květin. Na začátku srpna jsem taky ještě stihla výlet do Berouna (můj jediný srpnový výlet), odkud jsem se vrátila s novým akvarelovým blokem. Koupila jsem si to nejlevnější co ta sympatická paní měla na krámě s tím, že nevím, jestli u toho akvarelování vůbec zůstanu. "Ale to víte, že zůstanete, to vás už nepustí," prohlásila tenkrát. 

Jenže po zbytek srpna už jsem nenamalovala nic. Měsíc se rozplynul do mlhy, střídavých záchvatů hysterie a deprese, a až když jsem na samém začátku září šla naposledy Prahou za vedoucí své diplomky, tentokrát už se svázaným výtiskem obhájené práce a bonboniérou v tašce, všimla jsem si, že u Hanspaulky pořád ještě kvetou růže. A s až nepříjemně prázdnou hlavou jsem si říkala, že teď budu mít zase o něco víc času a třeba by stálo za to, ten akvarelový blok vytáhnout.

Takhle nějak to začalo. Růže, pomeranče, o kterých můj bratr prohlásil, že vypadají jako meruňky... Zjistila jsem, jak těžké je namalovat dýni, aby skutečně vypadala jako dýně a kvůli nedostatku vhodného papíru jsem se mnohokrát dostala do problémů, když jsem se snažila využít, každý volný kousek bloku a ze zátiší s miskou s růžemi mi pak začaly vyrůstat trsy bylinek ... 

Nikdy jsem se nemusela tak kousat do rtů a přemáhat, jak když jsem nahrávala tyhle fotky. Skoro si říkám, že bych to asi zveřejňovat neměla, že by to navždy mělo zůstat v šuplíku. Není to jako když šiji šaty, hodlám je nosit a vím, že pokud nepředělám ten nepříliš rovný šev nebo lépe nevymodeluji záševek, bude to na konečném výrobku vidět a bude to lidem na očích. Můžu se na svoje výtvory dívat sebevíc kriticky a být s nimi sebevíc nespokojená, ale pak mi stačí jen začít míchat barvy a je mi to jedno – vím, že na rozdíl od té mikiny, která mi už půl roku lží rozešitá na stole, protože už potřetí předělávám kapuci, většinu mých malůvek ani nikdo neuvidí. 

Poslední víkend jsem neudělala vůbec nic, jahody čekají na přesazení a já skoro celou sobotu a neděli propršelo. A já se nadchla pro písmenka. Shayda Campbell používá ve svých videích něco, co nazývá masking fluid, což by měla být tekutina na bázi latexu, která se nanese na papír a po dokončení obrázku se sloupne. Chrání tak papír ( v tomto případě obrys písmene) přes tím, aby se na něj dostala barva. V papírnictví na našem maloměstě jsem nic takového nenašla. Když se slečna ve frontě přede mnou (s plným košíkem pomůcek pro akvarelisty začátečníky) ptala po washi pásce, odpověď byla negativní a na dotaz, která z nabízených papírových pásek méně trhá papír, se jí dostalo neurčité odpovědi. 

Vytratila jsem se z papírnictví a vyzkoušela jsem malířskou krepovací pásku, kterou jsem měla doma. Pomocí ní jsem si na papír vyznačila tvar písmene (u takových jako O nebo S by tato technika asi narazila). A když jsem se po dokončení práce pokoušela pásku sloupnout, trhala papír jako čert.

Přemýšlela jsem, jak své první písmeno zachránit a nakonec jsem ho vyplnila velmi hustou bílou temperou, záměrně jsem se snažila o co nejzřetelnější tahy štětcem a nanesení opravdu husté pasy, aby se v nich potrhaný podklad schoval. 

Pro další pokusy jsem si písmeno nakreslila pomocí bílé voskovky. Opět jsem zalovila v té staré dobré krabici se zbytky výtvarných potřeb. Funguje to celkem dobře, rozhodně lépe než malířská páska. 

Co mně na malování nejvíc baví, je míchání barev. Třeba časem získám aspoň trochu nějaký cit pro barvy (který mi zoufale chybí), a pro kompozici (se kterým jsem na tom stejně). A třeba se mi to i v tom šití bude hodit. A rozhodně je to méně nervy drásající než stužková výšivka, kterou jsem si vždycky chtěla zkusit, a zatím se mi podařilo vyšít jednu růžičku (co si budeme povídat je to fakt fuška).

A started with watercolor at the beginning of August. But it was a far cry from taking up a new hobby. I bought a set of synthetic watercolor brushes in the KOH-I-NOOR shop, grabbed an old school sketchbook, and painted a few roses, peonies, and some unidentified flowers. Later, at my trip to Beroun (the first and last August trip I made this year), I bought myself a new watercolor sketchbook. It was the cheapest one. I wasn't much sure about my new hobby. "Once you paint your first flower, you'll be hooked forever," said the shopkeeper cheerfully. But then came troubles. My final thesis and exams exhausted me so much,  I sometimes wonder how I could survive that bloody month and passed all of the exams. But at the very beginning of September, I started painting again.

I went back to the roses and peonies, sometimes I painted some oranges or lemons, sometimes I tried to put them into the porcelaine vase. Then I discovered letters and fell in love with them. For my first attempt, I used masking tape (instead of latex masking fluid, because I can't get hold of it), but it was a disaster. The paper was torn and  I had to use a thick tempera to cover the letter. So, next time I try white wax pencil and it was much better.

And do you know, you can mix the watercolor paint? I wasn't aware of that, till I saw my first video by Shayda Campbell. So simple and obvious, but for me, it was like opening the door to the new world.